Utajená konverzace

[Na pozadí je slyšet bubnování deště do oken a občasné cinknutí skla, jako když někdo nervózně leští půllitr.]

Neznámý hlas: „...ale to je moc riskantní! Takhle to udělat nemůžeme. I když... zasloužil by si to!“

Neznámý hlas 2: „A co navrhuješ ty?! Mám toho dost. Už mi dochází trpělivost.“

Neznámý hlas: „Navrhuji, aby zmizel. Někam daleko. Alespoň na chvíli, než vychladnou hlavy.“

Neznámý hlas 2: „To není špatný nápad... Ale víš co? Uděláme to ještě líp. Ať nám zaplatí za všechno, co doposud způsobil! Ať ho to sakra něco STOJÍ!!!“

Neznámý hlas: [úšklebek] „JO! To máš pravdu. Nebude to mít jednoduchý, panáček. Sáhneme mu na to, co má nejradši...“

[Náhlý zvuk těžkých kroků na chodbě. VRZÁNÍ. Následuje hlasité ZABOUCHNUTÍ DVEŘÍ.]

Neznámý hlas 2: [šeptem, vyděšeně] „CO— Co to bylo?! V tuhle hodinu je tu někdo další?!“

Neznámý hlas: „Pššt! Zhasni... Podívám se...“

[Zvuk odsouvané židle a tiché šoupání nohou.]

Neznámý hlas: „Na dálku toho moc nevidím, ale... ta postava... vypadá to jako... Pavlis?!“

Neznámý hlas 2: „Pavlis? Co ten tady proboha dělá?“